Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rodinná dovolená a jiná neštěstí aneb hurá na Lipno.

část 1.
Jednoho krásného dne jsem se zamyslela, kam vyrazit letos v létě na dovolenou. Pokud tedy vůbec - nový přírůstek v rodině dával tušit, že to nebude až tak jednoduché, pokud to vůbec půjde dovolenou nazvat. Tak tedy spíše - výprava za poznáním?, narušit rutinu všedních dní s víceméně stejnými dny s miminem plus dítětem předškolního věku. Chytře jsem vymyslela termín v rozmezí 14 dnů, přelom července a srpna, kdy školka hlásila zavřeno. A kam tedy vyrazit? Ne moc daleko, přemýšlela jsem o Šumavě a pak jsem od známých slyšela, že byli na Lipně, tudíž jsem si tímto vzpoměla na Lipno. Bylo to o něco dál, než bylo zamýšleno, ale což. Jezdí se tam s malými dětmi? jezdí. Slyšela jsem, že tam bývá o sezoně plno, tak jsem musela zajistit ubytování včas. Týden mi partner odmítl, že se tak dlouho nebude trápit (doufám, že nemyslel mě, ale malé dítě). V sezoně se však hl. nabízí termíny od soboty do soboty, tj. týden. Vybrala jsem pěkné městečko (městys) Frymburk. Po obvolání penzionů na náměstí, kde měli plno nebo chtěli jen týden, jsem uspěla s penzionem Florian kousek od náměstí. Domluveno, ujednáno. Jak se blížil termín dovolené, ředitelka školky mě ujistila, že malá nárok na školku přes prázdniny mít nebude, když jsem na mateřské "dovolené". A safra, vědět to dřív, zvolila bych (zřejmě) jiný termín, třeba dřív. Když už se to blížilo, teplotní rekordy padaly a já začala tušit, že to bude náročné a že jsem se na to radši.. Samá bio zátěž trojka, vedro, možnost bouřek.. hm, zajímavé. Na cestu bylo třeba zabalit plno věcí. Balení "miluji" a mám vždy min. 1 seznam, kde mám vše pečlivě vypsáno, od oblečení, foťáku, nabíječek, zubního kartáčku, odličovacích vatiček a vodiček, přes uchošťoury, šitíčko a prádelní šňůře až k vitacitu a eiskafe. Což o to, zabalit pro sebe, příp. pro partnera, to ještě jde, ale ještě pro 2 děti, to mě tedy nebaví. Pak vše kontroluju a dávám, co zbývá dobalit před odjezdem- polštářky třeba (partner mi je neschvaluje, zabírají místo, ale já jsem na ně zvyklá). Pár dní před dovolenou začínám přepírat a třidit věci, které si vezmu. Také začínám směle od stolu budovat plány, jaká místa navštívím a co by mi nemělo uniknout. Nejlíp by asi znělo- dovolená někde u vody ve stínu, s pivkem či kolou a občas se jít vykoupat. Relax a odpočinek. Ale ne, místo toho vymýšlím návštěvu cyklostezky (s kočárem) mezi Fry a Lipnem n. Vlt. Pak mě zaujal mořský svět v ve wellness hotelu Frymburk. A také na výšlapy jsem myslela. Pěkně přívozem na druhý břeh a pak si dát štreku na Vítkův kámen. S kočárem, šlo by to? studuju info a diskuze na netu. ..možná, snad, hmm, tak uvidíme. Kdyby to nešlo, ve Fry je kopec Marta, kde vede křížová cesta ke kapličce, od které je pěkný výhled na město a Lipno. Jo? tak uvidíme..
část 2.
Den D nastal a po zaplnění kufru auta (dle partnera na 96 procent), kdy jsem opravdu měla u některých věcí dilema, co vzít a co ne, abychom nebyli přetíženi atd. (Mám již četné zkušenosti s leteckou dopravou a jak dostat 20 kg do kufru a 5 kg do příručáku). Letní počasí a výhled nepřestávajících veder mi umožnili některé věci nebrat a mikinu také směle nechávám doma. Po lehčím obědě se 6 měsíční syn většinou odebírá k spánku, takže i my vyrážíme v cca půl druhé. Sice je vedro, ale ubytování máme stejně až od tří. Cesta ubíhá celkem dobře, i díky klimatizaci v autě. Sice to přesto praží přes sklo fest, ale nějak to zvládáme. Od partnera mě potěší informace, že Lipno se nachází ve větší nadmořské výšce než naše bydliště a že tam bude tedy o nějaký stupeň příjemněji. Malý spí, po čase se i probudí, ale je hodný. Přijedeme na ubytování, kde se nás ujímá pán na recepci a dává nám informace o ubytování a okolí. Pokoj jsme viděli už na fotkách z netu, takže to odpovídá. Jen zjišťuji, že v kuchyňce není mikrovlnka, která byla v popisu na internetu. Ptám se pána a on mi říká, že by to šlo, ale nějak se to pak zamluví. Po vybalení, vyndání věcí do regálů je třeba malému udělat mléko, což v dávkách cca 7x denně plus 1 oběd bude bez mikrovlnky celkem fuška, jak to tak vypadá. Zkouším hrdinně ohřát ve vodní lázni na sporáku, ale to trvá cca 7min. kdežto v mikrovlně 30 vteřin. Malý začíná brečet.. takže to praktikuji cca 2x a vidina stresů v kuchyni mě nenaplňuje nadšením. Řeknu partnerovi, ať zjedná nápravu, moc se k tomu nemá, tak volám přímo majitelce, jde jí trochu hůř rozumět. Je již podvečer a ona říká že ano, cca za hodinu. Hm, dostáváme hlad, tak volám že jdeme do sousední restaurace, načež ona opáčí že za 5 min tam mikrovlna bude (což bych jinak nevěděla.) Nu budiž, čas stejně kvapí, ve vedlejší restauraci nám chvíli před nosem obsadí místo, tak vyrážíme na náměstí. Partner mluví o nějaké pizzerii z netu, tudíž když uvidím lehce vyhládlá první terasu s nápisem pizzerie, směle tam zamířím. Číšníkovi se nezdá náš kočár (golfky), tak nás odkáže do salonku, kde je prázdno a dusno. Vycházíme zpět na terasu a vidím místo vzadu, kde snad nikomu překážet nebudeme. Partner se mu ještě zpola omlouvá, a že uvnitř je dusno. Pche, to já se omlouvat nebudu. Dostáváme jídelní lístky a přijde ta správná pecka, ceny jsou asi jen pro Němce, pizza za 200 a pivo za 75. Po chvíli diskuzí vstávám a s kočárem jedu pryč z Markuse a zbylá dvojka mě následuje. Zřejmě by tam zůstali sedět a jen by nadávali (partner). Njn, asertivita, díl 2. Poněkud vyhládle po cestě se vracíme zpět k našemu penzionu a zrovna se uvolňuje jedno místo. Sedáme si.. už se ale blíží půl devátá a otevřeno mají do devíti. Stůl za námi s cca 4 plus lidmi si objednává stylem rizoto ale bez sýra, palačinku ale bez šlehačky, platit dohromady ale na účtenky vypsat zvlášť. Začínají mi povolovat nervy a nenápadně si zobnu 2 tbl. magnésia pro náročné situace, které mívám s sebou. Nevím, jestli mi stihnou jídlo udělat, malá si dává řízek a hranolky a partner taky něco. Odcházím pod nějakou záminkou na pokoj. Vzpomenu si, že v báglu mám "vynikající" tuňákový salát, který tedy zdlábnu s rohlíkem. Nadávám na lidi a že na práci v gastronomii bych neměla nervy. Vracím se do restaurace na limonádu, naštěstí vše šlo celkem rychle a 1 a 2  (partner  Markéta, já jsem prý trojka) se najedli a vše se stihlo. Tolik prvnímu (hladovému) dni.
část 3.
Ve středu nás čeká první celý den a také zajímavý program, který jsem vymyslela. S kočárem se vydáme na cyklostezku mezi Frymburkem a Lipnem. Bude to fajn, protože si sami určíme délku. Až nás to přestane bavit, prostě se otočíme a vrátíme se.
Pro snídani skočí partner do blízkého obchodu, takže rohlíky, šunka a tak. U stolu jsou 2 židle pro 3 lůžkový pokoj, ale nevadí, protože kmitám kolem malého a ti 2 se zatím v klidu nají. Dělám kávu a partner pak umyje nádobí. Malého dáváme do kočárku, který ověsíme chladicí taškou, další taškou  a batohy. Vychází najevo že partner si vzal na dovolenou cca 3 kg domácích jablek, tak se tahám postupně i s nimi. Náš kočár připomíná pojízdný cirkus. Také máme na něm slunečník určený pro kočáry. Na cestu dělám 2 dávky mléka a do rezervy ještě vodu do termosky atd. kdybychom potom hned chtěli do restaurace ať se nemusíme vracet zpět na pokoj. Logistika, plánování (výroby) to by mi "šlo". Vše jde, musí se to jen dobře naplánovat (a pak zrealizovat- mnou ovšem). Nj, znamení panny a jejich analýzy a (ne)smysl pro detail.. (kvůli kterým někdy uniká celek). Takže vlaju a ostatní na mě čekají. Malá si stěžuje tátovi, že se na mě musí čekat. On jí oponuje, že mi nadávat moc nemůže, protože mi (s tím) moc nepomůžou. Haha, tak jí to vysvětlil a hotovo, čekají dál.
Vyrážíme na cyklostezku a slunce už dost přitápí. Postupně kolem nás začínají příbývat cyklisti, inlajny,  koloběžky.. co nás předjíždí. Zdáme se být s kočárem jediní. Cca po 2 km se konečně stezka dostává do stínu a podél Lipna, objevují se pěkná místa, zákoutí a plážičky. Scházíme k nim, sedáme na kámen, fotíme. Cítím se konečně celkem spokojeně, v klidu a přírodě. Když se začne blížit na dohled Přední Výtoň na druhém břehu, malá řekne, že už se jí dál nechce a přichází čas návratu. Ujdeme celkem tedy cca 6 km. Jdeme rovnou do "naší" restaurace (frymburská hospůdka) na oběd. Malý je hodný, má své mléko. Po cestě i spal. Napapáno a přebaleno, zdá se být cesta k úspěchu. (bříško ho nebolí a zuby mu nerostou). Dáváme si polévku a hotovku. Hurá, konečně jídlo (pro mě). Poté jsem již poněkud unavená (v noci jsem usnula cca ve 22, noční krmení ve 2 a v 5 ráno). Celkově mi to vychází 4 hod. spánku vcelku (taktéž i pro další 2 dny) Těším se na pokoj a že si s malým dám alespoň "dvacet" po obědě. Nyní se ukáže jistá zrada, ač je pokoj prezentován coby apartmán, ve skutečnosti je 3-lůžák (se 2 židlemi) a kuchyňským koutem. Jedna obývací místnost navíc by bodla, jak se přesvědčuji, když malého kojím ke spánku, leč malá ho probudí svým povídáním ze svého gauče. Uf, takže malý mi nespí. Upravuji program a bez odpočinku a udělání dávek mléka zvolím nenáročnou cestu k přístavu, vodě, molu, kde si dáváme 3x zmrzlinu za 90, poté procházka po náměstí. Dojdeme i na místní pláž, je tam dost lidí, malá objeví nějaký skákací hrad a s tím se spokojí.  Vracíme se zpět do naší hospůdky, kde je místo a program zakončíme. Těším se na spánek, sprchu, malý usíná.. leč dcera ho opět probouzí, takže se rituál opakuje, čekání a pak ještě další nášup mléka. Unavená a ještě po vykonání "nezbytných"  manželských povinností umírám, ehm usínám.
část 4.
Nehodlám svou dovolenou považovat za galeje a ubírám plyn.. výšlap, v tomhle vedru? ne, díky. Ve vzpomínkách na tuto dovolenou jistě nebude výčet toho, co jsme stihli zvládnout, ale hlavně jak jsme zvládli dovolenou s malým dítkem, tudíž hlavně moje rozvržení a práce. Přehodnotím to po včerejšku a dceru s tátou pošlu na plánovaný výlet lodí samotné (jedná se cca o 1,5 hod. i s cestou). Stejně jsem na ní před pár lety byla. Bývá tam i dost plno. Poklidím pokoj a užívám klid. Vezmu malého do nosítka a jdeme do obchůdku. Kupuji mražené kuřecí nugety a pití. Oškrábu brambory (škrabka a brambory s sebou) a dám do vody (sůl a kmín s sebou). Ti dva se pomalu vrací, tak chystám oběd. Defacto každé jídlo- oběd/ večeře nás vyjde na 400-500 Kč, tak si to jednou můžem udělat sami. Po obědě přemýšlím, co s malou aby mi nebudila Kájíka. Dostane od táty tablet, kde si pouští pohádky. Pak i já z kabelky vylovím sluchátka, zakážu jí mluvit a situace se zdá být celkem pod kontrolou. Táta si vytáhne Iphone. Trochu jim závidím jejich pohodu a zálibně mrknu na noťas.. tak holt ještě ne.
Tento den je čtvrtek, kdy hlásí možnost bouřky a deště. S malou si (tudíž) oblékneme letní šaty (když už je sebou vezu) a odpoledne vyrazíme do wellness hotelu Frymburk, kde je pro veřejnosti výstava s názvem Svět pod hladinou. Jsou zde umístěna akvária s rybami, napřed sladkovodních vod, pak i mořských, rybky, ježci, rejnoci, korály a další vodní havěť. Je to pěkně udělané. Malý se probouzí a dostává mléko. Po ukončení prohlídky se chystáme ven a ejhle, předpověď nelhala. Venku bouří a poprchává. V letních šatech skoro trochu chladno. Začíná se ozývat hlad, tak chci vyrazit do místního "hladového okna" které má bůhvíproč jen do pěti. Dorazíme tam opravdu v pět a už nic nekupuju. Naštěstí objevujeme na náměstí jednu pizzerii, jakýsi "pub", kde by měli mít i příznivé ceny. Na prostředních 3 lavicích je však cedulka reservé bez udání času a 2 krajní jsou volné, leč poněkud zmoklé, personál je neutřel. "Dvojka" přemýšlí o odchodu, ale já to nevzdávám, vidina jídla je pro mě silná, jak tak zjišťuji. Beru zavděk jedním stolem co je víc pod pergolou a zbytky kapek (pro lehce protestující dceru) otírám kapesníčkem. Z vedlejšího volného (mokrého) stolu postupně odejdou 2 návštěvy. Hoho, to tedy ne. Ceny jsou zde vcelku příznivé a mě se nikam nechce. Dávám si do půl litru Radlera, pizzu.. najíme se. Malý kdykoliv nás vidí jíst, chce také, víceméně nezávisle na tom, kdy jedl předtím. Kanec jeden. Najíme se, platíme a odcházíme (s dítky to na vysedávání moc není, jsme hl. rádi že se najíme v klidu). Po ujití několika metrů se malý kroutí, budu muset přebalit. A opravdu, vzhledem k četnějšímu krmení shledávám v plíně poklad.. kytičky? ne.. něco jiného. Tudíž co mám doma doteď 2x týdně, tady mám každý den, jednou snad 2x. K tomu partner zjišťuje že na předchozí výstavě nechal kšiltovku a já zas, že mám v kabelce 4 pásky s čipy, které jsem nevrátila, protože ven jsme normálně vyšli a nikdo po nás nic nežádal. Zajímavé. Partner jde s námi napřed na pokoj a úak se tam vrací, naštěstí se vše vyřídí. Táta na mobilu stále sleduje teplotu. Dnes jsme tedy měli zřejmě nejchladněji v čr, po deštíku a bouření 22,3 st.
část 5.
V pátek nás čeká výlet do Lipna nad Vltavou a možný zlatý hřeb této dovolené. Chci odsud jet "stezkabusem" nahoru směr na stezku v korunách, leč ne přímo na stezku, ale na druhou stranu na Království lesa. Dle infa na netu je to nové lesní město s množstvím herních prvků přibližující  krásu a rozmanitost lesa. Velké hřiště, lanový park se skluzavkami a atrakcemi pro děti, vše v lese a klidu. Jedeme napřed autem na velké neplacené parkoviště. Přijíždíme kolem jedenácté, už je dost plné, obsluha nám ukazuje volná místa. Zaparkujeme a partner jde zjistit situaci ke kasám. Kupodivu ani není moc lidí a odsýpá to. Partner se dozví i to, že malé dítě (mimino) je možné vzít i na lanovku, pokud se dostatečně zajistí v nosítku. Které tedy s sebou mám.. ještě že jsem si ho na dovolenou vzala! Partner usoudí, že lanovka je lepší než autobus, je i za stejnou cenu, tudíž po poradě se rozhodneme jet, na sedadlo před nás napřed umístí složený kočár-golfky  a my nasedáme za ním, Pe s malou a 2 batohy, já s malým v nosítku. Jak to zvládneme? naštěstí dobře.. já s malým v nosítku na hrudi.. cesta ubíhá nahoru a provoz je tichý a klidný. I když to na chvilku třeba zastaví a trochu zhoupne.. hm! zajímavé ale fajn. Pod námi vidíme trasy lesem a  cesty pro cyklisty a nadšence, ať už po cestě, nebo i přes kořeny stromů. Na vrcholku vidím i cedulku s názvem Floutrejl (hm, pěkná čeština), což je dle netu nějaká rodinná terénní cyklotrasa. Ale ne, díky (dnes) tedy ne. Někdy stačí ty šílence jedoucí dolů vidět, někdy by srazili i člověka dole u kasy. Z lanovky vysedáme a odbočujeme doprava. Sejdeme i trochu z kopce a nalézáme cíl dnešní cesty. Přes zakoupené vstupenky projdeme turniketem a jsme tu. Na začátku je velká plachtová trampolína, kterou malá vyzkouší. Vzduch je tu vcelku příjemný, vše je poblíž nebo mezi vzrostlými stromy. Ještě že tu není Chko, to by tu nebylo nic. Je to zbudované tak, aby to zapadalo do krajiny, jsou využívány přírodní materiály, dřevěné domky- věže, mosty, lano, kov. (v restauraci papírové talíře, dřevěné příbory) Dokonce v jedné budce je přístupná mikrovlnka, aby se nerušil personál, tak malému ohřívám skleničku s oběděm. Za chvíli spadne pár kapek, načež se vyděšení turisté nahrnou pod přístřešek do restaurace, kam zrovna máme namířeno i my. Za chvíli je s počasím vše v pořádku, dáváme si svíčkovou. Prozkoumáme celý areál a malá se může vyřádit. V jednu chvíli s ní taky vyrazím na atrakce, jdu po visutém mostíku a prolézám (tak tak) nějakou atrakcí. Je tu hezky. V druhé restauraci si dávám kávu. Když se malá po čase dostatečně vyřádí, s ohledem na malého navrhnu odchod zpět na lanovku. Vše se opakuje, malého dávám do nosítka, leč při dosednutí na lanovku ho asi něco znepokojí, možná nasazování čepičky a začne brečet, ehm řvát. V zádech cítím pohledy lidí a chudák dítě, kde tu brečí miminko, oni ho berou na lanovku? to jsou lidi.. v lehké panice, ve které táta očekává, jak novou situaci vyřeším, rozepínám kojicí podprsenku, kasám tričko, malému přes hlavu dám plínu a malý se vděčně přisaje. V této pozici víceménně sjedu až dolů. Nemám moc času prohlížet si Lipno, ale Pe tvrdí, že z výšky je vidět jak je zelené. Vracíme se zpět do Frymburku. Je před námi poslední večer, tak jdeme k pizzerii s posezením u vody, leč (dle mého očekávání) je plno nebo reservé. Jdeme zpět přes náměstí a máme štěstí, zrovna se uvolňuje stůl v jedné restauraci. Ceny jsou vcelku přijatelné, tak si objednáme jídlo. Já tak nějak organizuju hlavní program, děti a partner se postarají o další "zážitky" takže průpovídky malé, kdy mluví víc než by měla a co slyší i ostatní a  vytváří tím "zábavné" situace. Vedle nás opodál také sedí mamina s miminem, které začíná brečet. Táta mi říká, vidíš, ta paní jí jen jednou rukou, vidličkou si nabírá a druhou tiší dítě. Já namítnu, že to tak přece dělám taky, druhou rukou držím dítěti lahev s mlékem, kteréžto nemůže vidět, jak jíme bez něj. Jo aha, vidíš, to ani nevím, říká (pozorný) partner. Vedle u stolu začíná dítě brečet trochu více. Partner tam přebírá mimino a jde ho utišit opodál restaurace, aby žena v klidu dojedla. Partner říká, že tento příklad se mu nehodí a že mu dotyčný kazí teorie o tom, že o dítě se má starat matka. Sice se u toho usmívá, jak při nějakém dobrém vtipu, leč to vypovídá o skutečnosti. Někdy si říkám, jestli si "zaslouží" mít rodinu a že je to celé "moje" práce a bůhví jestli by vůbec nějakou měl. Toť otázka. Leč už je ve stádiu, kdy mu některé věci ani nedochází, bere jako samozřejmost, přitom taková jednička není.. Směje se, že vezeme ten náš cirkus (ověšený kočár) a hosté, byť cizinci, se při pohledu na nás a slovu cirkus také usmívají. Tak se najíme a jdeme spát poslední noc. Malý mě nechává vcelku vyspat a vše si jíž tak nějak sedá.. jenže to už zítra odjíždíme. Večer ještě trochu poklidím, ať ráno při odjezdu (pokoj do 10 hod.) nemám honičku.
část 6.
Vstáváme až po čtvrt na devět, partner jde pro rohlíky, chystám mléko a pomalu balím, starám se o malého. Snídám poslední, dceři dělám rohlík s marmeládou, je třeba dojíst jogurt atd. Balím oblečení, koupelnu, jídlo, uklízím nádobí, stelu postele a ejhle, dostávám se do časového skluzu. Balím skoro jak o život, abychom klíče od pokoje odevzdali v 10, zvažuji kolik dávek mléka je třeba udělat na cestu, kolik horké vody do termosky, uklízím koupelnu, šatnu, pokoj, odbíhám k malému, vyhazuji zbytek jogurtu. Jsem zpocená jak.. snad za celou dobu ne, stejně to na desátou nestíhám, ale tak nikdo nás nevyhazuje. Cca po půl jedenácté snad konečně odcházíme. Jedem směr Černá v pošumaví, tam to znám, pláž u silnice před mostem. (měla jsem tip na pís. pláž Horní Planá, jednu prý z nej, ale nemám čas to študovat a dle infa by tam asi ani nebyl moc stín. Tak holt někdy příště). Dojíždíme do cíle, celodenní parkovné za 30 kč celkem ujde a jdem do stínu na nejbližší písečnou pláž poblíž silnice. Je to taková zátoka, v jejích okrajích se drží nějaké sinice, ale uprostřed je to o.k. dcera chtěla pláž, tak jí má. Táta vyšiluje, že voda se mu nelíbí a jestli tam půjdeme, že nás nevpustí do auta, možná ani do domu. Malou tím trochu rozhodí, procházíme se při kraji, stejně tam nevlezeme. Dcera se prohlíží jestli není zelená (nohy). Táta to komentuje, že jeho rybník je čistší, tam že se nekoupeme (on ano) a tady že tady bysme vlezly do do tohohle. Tak si pak holt osprchujeme nohy v nedaleké sprše ať má radost.
Pak si dáváme oběd na jedné terase a pro malého mám skleničku s příkrmem. Jedeme domů. Tentokrát zvolíme trasu přes Borovou Ladu, kde chvíli zastavujeme ve vlhkém (zmoklém) lese. Je tu příjemně. Táta který je díky chytrému mobilu ještě chytřejší, říká, že je to nyní jedno z nejpříjemnější míst ve střední Evropě. Malý trochu pobrekává, tak stavíme ještě na Antýglu, kde dostává další nášup mléka. Pak už cesta probíhá celkem v klidu. Inu, dobře nám bylo, ale jak se říká, všude dobře, doma nejlíp.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 2982
Měsíc: 229
Den: 6